Bloglogloglo

TÝDEN.CZ

22. 8. 2018
Rubrika: Očtude

Nevydařené trdlování

Autor: Tomáš Malina

26.10.2013 07:59

     Za pár hodin se dozvíme, jak to celé dopadlo. Ovšem ztráty ČSSD v předvolebních průzkumech veřejného mínění ukázaly, že pro stranu nadchází Pyrrhovo vítězství stejné jako před třemi a půl lety. Neboť o úspěchu sociální demokracie bychom mohli mluvit jen tehdy, kdyby získala spolu s komunisty bezpečnou většinu, tedy aspoň nějakých 103 - 105 mandátů: cíl, který se na jaře, po rozvalu nečasovské sestavy zdál snadný, ale nyní je nade vši pochybnost nedosažitelný. Jak se to mohlo stát?

     Přemýšleje nad touto otázkou, vracím se ke dvěma nedávným setkáním. První z nich jsem zažil ještě v horkých dnech v závěru srpna, když jsem se vracel z Prahy domů do Českých Budějovic rychlíkem. Na Hlaváku jsem si sedl do kupé, do něhož vzápětí přistoupil další maník. Věk asi 58 - 60 let, lysá hlava s rozcuchaným věncem šedých vlasů okolo, na nose brýle s velkými obroučkami nejlacinějšího typu; na sobě měl nátělník a vietnamské šortky s kšandami; postava nevysoká, ale rozložitá: tenhle člověk se nepochybně celý život živil fyzickou prací. Přes rameno mu visela stará vojenská brašna na plynovou masku - takové jsme si kdysi zvykli říkat „žebradlo". Když ji položil na sedadlo, slibně to v ní zacinkalo: hověly si v ní tři lahváče. Jednoho z nich si hned otevřel a začal z něj popíjet: mezitím ho vždycky postavil na zem, takže pokaždé, když se vlak během jízdy zazmítal na výhybkovém uzlu, hrozilo, že se pivko převrhne a rozleje. Dlužno říct, že k tomu nedošlo, ani když chlápek během cesty vyžahl ještě druhou flašku. Na nohou měl usmolené, původně bílé ponožky vězící ve (opět) vietnamských sandálech. Prostě, vypadal, jako by zrovna jel z natáčení předvolební antikampaně topáků. Ze žebradla vytáhl ještě ohmatanou knížku a začetl se do ní: chyběl mu už jen kousek, a než vystoupil, tak ji dočetl. Byl jsem zvědavý, co to je za dílo, a při vhodné příležitosti jsem se nenápadně natočil, abych jukl na nápis na deskách. Podivil jsem se velmi: byli to - Holečkovi Naši.

     Druhé setkání je staré jen pár dní. V jednom jihočeském městečku dlouholetý a stále agilní starosta - inspirován návštěvami rakouského města Wellsu, proslulého ekologickými a komunitními aktivitami - navrhl a začal organizovat vznik měšťanského minipivovaru. Na úvodním veřejném setkání k tomuto bohulibému záměru se v místním kině sešla asi stovka zájemců. Hlavní slovo měli dopředu sjednaní specialisté, všechno malopodnikatelé z oboru: od sládka až po zkušené čerpatele všelijakých grantů. Nepochybně - a viditelně - nikdo z nich netrpěl nouzí, ale na druhé straně nikdo z nich nikdy nebyl s Rittigem v Monaku a zjevně se k tomu ani nechystal. Své proslovy začínali stereotypně: omluvou za to, že celý záměr pivovarského družstva vypadá velmi socialisticky („všichni si přece pamatujeme, co to znamenalo ,družstvo´ "). Byli to lidé, kteří dokázali prezentovat své nemalé zkušenosti tak, aby pro svůj záměr získali většinu přítomných, ale nezastírali, že soukromé podnikání tohoto typu je risk a jízda do neznáma.

     Myslím na ta dvě setkání s vědomím, že jsem tu potkal dva typy voličů, po kterých by kdekoli v EU-ropě sáhla jako po svých přirozených sympatizantech sociální demokracie a oni by ji nepochybně volili. Jen v České republice si - po skončení aktuální předvolební kampaně - jsem dost jistý, že nikdo z nich oranžový lístek do urny nehodil.

     Jedním ze zdrojů současné všeobecně pociťované mizérie v českém veřejném prostoru je fakt, že jsme zapomněli na dva postuláty, které jsme v revolučních a těsně následujících časech považovali za samozřejmé a (úlevně) znovuobjevené: (1) Politici nejsou superspasitelé, ale naši zaměstnanci, k nimž máme stejná práva jako k zaměstnancům v soukromém sektoru, tedy očekávat od nich právě a pouze kvalitní práci v daném oboru a při selhání je nemilosrdně vyhodit; a (2) národ/lid nelze vyměnit, jen se přizpůsobit jeho přáním a potřebám.

     Obě zásady koření v osvícenském pojetí politiky a lidských práv; v devětaosmdesátém jsme si ještě mohli myslet, že to stále platí. Ale chyba lávky: záhy jsme vstoupili do zcela nového světa. Vyjdeme-li z taxonomie kulturních epoch podle Martina C. Putny, zjistíme, že po aristotelsky, tedy relativně demokratičtěji a rovnostářštěji zaměřené epoše moderny jsme se ocitli v hierarchizující a elitářské - tedy platónské - epoše postmoderny. Příčiny tkví v prudkém rozmachu sofistikovaných technologií od 70. let 20. století, kdy jednotlivec už nedohlédne, jakými vlivy je řízen jeho život (o tom umí dobře vyprávět Ilona Švihlíková). Zkrátka a dobře, jestliže v letech 1989 - 1990 jsme byli ochotni přísahat, že naším ideálem může být Martin Luther King, dneska - už hezkou řádku let - je to čaroděj Gandalf: a právě k němu jako ke svému ikonicky mediálnímu vzoru cílí (sebe)prezentace všech těch Babišů a Schwarzenbergů.  

     V této atmosféře sociální demokracie tahá - a ještě dlouhou řadu let bude tahat - za kratší konec provazu: je totiž založena na myšlence, že obyčejní lidé si dokážou vládnout sami, bez protektorství velkopodnikatelsky a aristokraticky pomazaných hlav. Přesto její zápasy nemusejí být marné: vždyť i nahatý David porazil obrněného Goliáše.  Musí k tomu však vynaložit značné úsilí - rozhodně intenzivnější než pravicová věrchuška. Podívejme se touto optikou na právě skončenou předvolební kampaň ČSSD - netřeba připomínat, že v jistém smyslu jde o nejdůležitější volby za poslední čtvrtstoletí.  

     S velkou jistotou lze tvrdit, že socdem udělala ve své kampani řadu zásadních chyb, za něž zaplatila odlivem klíčového segmentu voličů:

    (1) Strana s největším počtem poslanců v minulé Poslanecké sněmovně vystupovala po celou kampaň jako firma před bankrotem - zmohla se pouze na stereotypní oranžové plakáty s donekonečna opakovanou tváří lídrů: od Sobotky nabízejícího pravici (sic!), což je reklamní gesto profláknuté ve světě již řadu generací, až po jihočeského Jiřího Zimolu, jemuž byla zřejmě přisouzena role jakéhosi sexsymbolu strany.

     (2) Sociální demokracie, strana vždy bytostně kolektivistická a solidární, vsadila na individuální (notabene strnulou) prezentaci solitérních jednotlivých osobností. Nejsem a nikdy nebudu mediálním stratégem, ale minimum socdem invence bych spatřoval v plakátu (pardon, bilbórdu), kdy rozesmátá skupina obaťůžkovaných studentů jede vlakem na přednášky do VŠ a libuje si, že nemusí platit školné (kdybych se chtěl hodně podbídnout, ještě bych přidal přihlížející sympatickou a mladou průvodčí).

     (3) Pokud chcete namítnout, že jsem se pomátl, prosím porovnat tenhle nahodilý nápad s tím, co nabízí konkurence. Totiž, je to tak: veřejným prostorem již delší dobu poletují stesky na voličskou masu, která nečte programy, a je tudíž náchylná naletět demagogům. Ale prosím vás, kde na čtení programů brát čas? Pokud zrovna nejste multimilionáři (a tím pádem je o vašich volebních preferencích jasno), žijete stylem, že do práce odcházíte za rozbřesku a vracíte se se setměním. Stranický program vstřebáte, jen je-li zkoncentrován do krátkých hesel či několika slibných tváří. Je to primitivismus? Nemyslím. Přece již odedávna platí, že například tanec je nanejvýš vhodnou příležitostí, aby dívka poznala, zda má vůbec smysl o dotyčném mladíkovi uvažovat jako o budoucím partnerovi; mimochodem, odtud v češtině dvojí význam slova trdlování.

     (4) Prostě žijeme v době, kdy dojmy převládají nad pojmy. Éra tradiční stranické politiky je nenávratně pryč (o tom nedávno psal Michal Klíma). Vytváření politologicky korektních názvů typu ODS, KDU-ČSL či ČSSD je aut a přicházejí na řadu emoce: Forza Italia, Úsvit, Ano, Hlavu vzhůru - a v Chorvatsku vyhrála volby strana Kikiriki.

     (5) Volič dneska uvažuje - a volí! - podle jednoduchého (ovšem podle našeho mínění zcela oprávněného) receptu: Chceš můj hlas? Tak nejdřív dokaž, že mě umíš zaujmout a pobavit, a podle toho zvážím, jestli jsi schopen mnohem náročnějšího úkolu - dobře spravovat celou zemi. Před bezmála čtyřmi lety se pravici podařilo vyvolat fašistickou kampaň proti Jiřími Paroubkovi; byla úspěšná proto, že kromě ideologických zaslepenců se k ní přidali i lidé, kteří se ztotožnili s pádnou zkratkou: jak chceš být dobrým premiérem, když ani nedokážeš sám zhubnout?

    (6) Patrně chybou byla také volba ústředního hesla ČSSD o dobře fungujícím státu: vyvolalo představu, že socdem voliči jsou lůzři, jimž nezbývá než se spoléhat na paternalistickou, ovšem implicitně omezující roli státních institucí; klíčový slogan měl naopak zdůraznit schopnost jedince postarat se dobře sám o sebe, pokud mu asociální pravice nebude házet klacky pod nohy.

     (7) ČSSD se ráda hlásí k trendům EU-levice - mj. o podílu žen v politice. Ovšem pro české podmínky jej aplikovala vskutku svérázně. Schválně, na kolik socdem žen si vzpomenete? Benešová, Bohdalová, Gajdůšková, Orgoníková? Těžko na nějakou další. Průměrný věk těchto dam se pohybuje kolem šedesátky (krajské lídryni Orgoníkové je 66 let!): Sobotka a spol. prostě nepochopili, že myšlenka kvót pro ženy krystalizovala v dobách, kdy půvab Doris Schröderové či sexyintelektuální přitažlivost obtížně rozšifrovatelného zástupu milenek (pardon, partnerek) Hollandových dokázaly rozehřát gobseckovské srdce leckterého pravičáka. Pro českého voliče další zásah našich socanů zcela mimo terč... (a radši ponechme stranou, že B. S. si nenašel chvilku, aby pozval a předvolebně mediálně využil některou známou tvář evropské levice: to Zeman s Blairem a Paroubek se Schröderem to uměli daleko lépe).    

     (8) Chlápek s lahváčem a knížkou klasické literatury pro mě ztělesňuje typ voliče, kterému život nedal nic zadarmo, který se ale dokázal nějak protlouct a který okázale pohrdá přelétavými trendy dnešní doby, a(le) má blízko k přirozenému světu a setrvává ve svém úsilí o důstojné živobytí. Pokud se mu však dostane do ruky leták socdem, zjistí, že tato strana cílí na (viz okénka „Lidské příběhy") důchodkyně, co nemají na léky, matky s postiženými dětmi a neplatiče leasingu. Afektované titulky (Zoufalství mladých rodin už musí skončit! Volte ČSSD!) jako by vyšly z dílny Haškovy Strany mírného pokroku a čiší z nich to nejhorší, co levicovou stranu může potkat: pohrdání běžným voličem.

     (9) Živnostníci a malopodnikatelé těžko budou volit stranu, kterou vedou (pouze) hošíci, kteří vypadají a chovají se, jako by právě vyšli z provinční univerzity někde na anglickém venkově a není za nimi žádná opravdová životní zkušenost (mimochodem: vzpomenete si, jak v Anglii právě tato nechtěná imidž zbrzdila politickou kariéru Williama Hagua?). Jediný, kdo tenhle odér dokáže překonávat, je Michal Hašek svou prací v čele hejtmanské asociace. Nedávná jakoby tajná schůzka špiček ČSSD s komunisty byla patrně především součástí vnitřního boje v socdem mezi haškovci a sobotkovci, ale už jen fakt jejího konání byl dalším vážným lapsem usměvavého Bohouše. Okázale potvrzovat zvěsti o plánovaných povolebních svazcích a nedočkavé sebepasování se na premiéra (Memento Paroubek!) signalizují, že na voliče se nehledí jako na autonomního tvůrce politického prostředí. To si můžou dovolit elitáři Kalousek se Schwarzenbergem (když litují, že nestihli naordinovat lidem druhý penzijní pilíř jako povinný - pěkně v novofeudálním duchu), ale levice by měla zřetelně ctít svobodu člověka. Kdyby oranžová skvadra místo svých dosavadních hrátek radši roznesla po republice plakáty a inzeráty s prostým diagramem (stačí stáhnout z Eurostatu), jaké dokázali v západní Evropě napařit korporátní daně a jak šestina výnosů velkofirem podnikajících na našem území mizí každoročně do ciziny (zhusta daňorájové)... Jistě by se našly i jiné způsoby, jak přesvědčivě prezentovat, že reformní plány socdem vůbec nesměřují proti malopodnikatelskému sektoru - ten bude moci z vyššího objemu veřejných prostředků jen těžit.

     (10) Největším průšvihem ČSSD je ovšem nulová popularita mezi mládeží. Strana o změnu situace vůbec neusiluje. Místo toho se snaží zalíbit efemérním takzvaným levicovým liberálům (ve skutečnosti jsou to však spíš estétští kvaziliberálové), a pokouší se je získat tím, že povážlivě mnoho sil věnuje boji se Zemanem. Počet levicových, intelektuálně založených liberálů znechucených odulým Milošem je ovšem nulový: pokud totiž nešli k prezidentským volbám, pak to nejsou intelektuálové ani liberálové; pokud šli a volili Zemana, pak mají, co chtěli; a pokud to hodili Schwarzenbergovi, pak nejsou levicoví. Proč je česká mládež - v rozporu s poměry v západní Evropě i v rozporu s naší vlastní tradicí - v drtivé většině pravicová? Tohle vysvětluje Jan Keller: polistopadové propagandě se podařilo zahltit naši společnost sociálnědarwinistickým diskursem. Veškerá činnost ve veřejném prostoru je vykládána jako nutný boj o zdroje a mladí lidé (zejména studenti) jsou přesvědčeni, že právě oni jsou nejvíc disponováni k vítězství nad ostatními vrstvami společnosti. 

     Václav Bělohradský ve svém eseji O společnosti spektáklu klade otázku, zda je smysluplné, abychom proti myšlenkově plochému světu vnějškově atraktivních mediálních manipulací bojovali prostředky, které jsou rovněž založeny na masově sdíleném vkusu; odpovídá - a zdůvodňuje -, že rozhodně ano! Socdem statégové tento esej patrně neznají nebo s ním (z nám neznámých důvodů) nesouhlasí... Zkusme tedy sociálním demokratům nabídnout (pro příští, již snad povedenější kampaň) pár otázek:

     Opravdu si mladí lidé, kteří uvažují o vlastním bydlení, přejí riziko, že jim za okny jejich životní investice bude dnem i nocí hučet dálnice? Opravdu chtějí lyžovat na Šumavě zjizvené dalšími a dalšími skiparky, když jim to zmenší šanci na klidnou dovolenou v nedotčeném prostředí a když do zavedených zimních středisek v Rakousku je to jen o kousek dál? Opravdu chtějí mít výhled na ještě vyšší počet temelínských věží? A co takhle, milí oranžoví přátelé a přítelkyně, vykrást volební program Pirátů? A naplánovat takovou novelizaci zákona o autorských právech, aby se například nestávalo, že otec a syn - oba nepokrytí zastánci pravicové podnikavosti - se až do hrozeb žalobami hrdlí o veřejné využití provařené hlášky ze čtyřicet let starého filmu nebo o free-stáhnutí příběhu o plyšovém medvídkovi? A tak dále a tak podobně (last but not least: nepíše se náhodou o Sobotkovi, že se hlásí ke křesťanství? co udělal pro to, aby zaujal nejdřív aspoň nekatolíky a mladé věřící modernisty bez rozdílu konfese?).

     A koho tedy teď podpořit a komu přát vítězství? No přece právě sociální demokracii. Proč? Protože jen s dobrým volebním výsledkem může snáze projít kýženou modernizací a europeizací. Hodili-li jsme hlas oranžovým, můžeme už jen čekat, zda jediným letošním úspěchem levice (v roce, kdy pravice byla na kolenou a v troskách jako nikdy) zůstane nebo nezůstane sedmdesátiletý Miloš Zeman na Hradě...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  10

Diskuze

Tomáš Malina

Motto: „Víte, já jsem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme.“ (Václav Havel: Largo desolato)
TomasMalina.jpg
Oblíbenost autora: 10

O autorovi

Kantor na gymnasiu, občasný publicista, poutník-tramp, čtenář...

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA